
Koncert k 30. výročí založení
SLAVNOSTNÍM KONCERTEM v Rudolfinu si připomeneme již 30. výročí založení.
KOMORNÍ ORCHESTR AKADEMIE PRAHA
člen Asociace neprofesionálních komorních a symfonických těles
SLAVNOSTNÍ KONCERT
k 30. výročí založení
Komorního orchestru Akademie
Bedřich Smetana (1824 – 1884)
Symfonická báseň Šárka z cyklu „Má vlast"
Antonín Dvořák (1841 – 1904)
Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 53
Bohuslav Matoušek – housle
__
Johann Sebastian Bach (1685 – 1750)
instrumentace varhanního originálu pro orchestr
Ottorino Respighi (1879 – 1936)
Passacaglia a fuga c moll, BWV 582
Ludwig van Beethoven (1770 – 1827)
Symfonie č. 8 F dur, op. 93
Dirigent : Pavel Hryzák
Středa 14. 6. 2017 v 19:30 hodin
Dvořákova síň Rudolfina
Palachovo náměstí, Praha 1 – Staré Město
Koncert se koná za přispění Městské části Praha 1 a hlavního města Prahy
a za podpory Akademie věd České republiky
Zbylé vstupenky jednu hodinu před koncertem v pokladně Rudolfina
1) Antonín Dvořák (1841 – 1904) vytvořil základní verzi Houslového koncertu v létě roku 1879 na základě objednávky svého nakladatele Fritze Simrocka (1837 – 1901). Bylo to v období, kdy ve skladatelově kari-éře – z tvůrčích hledisek již dávno mimořádně bohaté, avšak do té doby po hmotné stránce ještě nezajiš-těné – dochází k téměř zázračnému obratu. Na osobní doporučení vlivného vídeňského skladatele Joha-nese Brahmse (1833 – 1897) začínají v hudebním nakladatelství Simrock v Berlíně vycházet Dvořákova díla, jež mají takový okamžitý úspěch, že se jejich autor stává takřka „přes noc“ slavným i dobře finančně zajištěným. – Interpretem světové premiéry Houslového koncertu měl podle původního projektu být jeden z tehdy nejvýznamnějších světových houslistů Joseph Joachim (1831 – 1907), zakladatel a ředitel Vyso-ké hudební školy v Berlíně. Titulní strana partitury v základní verzi nesla dedikaci „Velkému Mistru Jos. Joachimovi v nejhlubší úctě věnuje Ant. Dvořák.“ Joachim měl k této verzi řadu připomínek a vznesl též četné odborné technické rady k jejím úpravám. Po cca čtyřletých peripetiích se však nakonec k premi-érování neuvolil a koncert pravděpodobně ani nikdy veřejně neprovedl. Dvořák pro premiéru ale získal adekvátní a navíc velmi šťastnou náhradu. Tou byl mladý český virtuos František Ondříček (1857 – 1922), který už tehdy patřil k proslulým houslistům své doby a nastudování nového Dvořákova díla pojal přímo jako svou morální povinnost. Během září a začátkem října 1883 skladatele v jeho bytě v Žitné ulici pravidelně navštěvoval a pod jeho přímým vedením vybrušoval optimální interpretaci. Úspěšná premiéra koncertu, která byla zároveň zahájením Ondříčkova nového turné po Evropě, se odehrála 14. října 1883 v pražském Rudolfinu za spoluúčinkování orchestru Národního divadla pod taktovkou dirigenta Mořice An-gera (1844 – 1905). Tím však Ondříčkův zájem o toto dílo neskončil. Provedl je hned 2. prosince 1883 ve Vídni za řízení Hanse Richtera (1840 – 1916) a tamní mimořádný úspěch jej přiměl k zopakování ve Vídni ještě i 10. prosince téhož roku. Soustavně pak koncert uváděl po celém světě a zásadní měrou tak při-spěl k jeho uvedení do významných hudebních center. – O proniknutí skladby do všeobecného povědomí světové kulturní veřejnosti se velmi zasloužili i čeští houslisté Jan Kubelík (1880 – 1940) a Jaroslav Koci-an (1883 – 1950), později též David Oistrach (1908 – 1974) a zejména i Mistrův pravnuk Josef Suk (1929 – 2011), aj. V současnosti je Dvořákův Houslový koncert jedním ze základních repertoárových kamenů všech významných houslistů.
Nad ostinátním tématem passacaglie je vystavěno dvacet variací, o nichž německý skladatel Robert Schumann (1810 – 1856) prohlásil, že se „proplétají tak důmyslně, že nikdy nepřestanou být úžasné". Ty variace postupně gradují až do vyvrcholení ve variaci dvanácté, za níž následují tři variace tišší (krátké intermezzo) a pět dalších va-riací passacaglii uzavírá. Bez pauzy hned následuje dvojitá fuga, v níž prvá polovina passacagliového ostinata je použita jako první téma fugy a transformovaná druhá po-lovina ostinata jako druhé téma fugy. Na začátku fugy zaznívají obě témata současně, poté však nastupuje téma s kontramelodií; vše se harmonicky prolíná (i v modulacích do durových tónin Es a B) a nakonec kulminuje ve velkolepé kódě.
Toto významné varhanní dílo bylo pro své výjimečné kvality i popularitu mnohými skladateli zpracováno i pro jiné nástroje, především pro klavír i pro dva klavíry, skupi-na The Canadian Brass uvedla též zajímavou verzi pro žesťový kvintet. Z několika úprav pro orchestr vynikají zejména instrumentace Ottorino Respighiho (1879 –1936) a Leopolda Stokowského (1882 – 1977), z nichž na dnešním koncertě zazní ta prvá.
_____________________________________
2) Passacaglia je skladba zpravidla (ne vždy) vážného charakteru a třídobého rytmu na bázi tzv. ostinátního basu. Obvykle jde o kontrapunktické variace, které vznikají „opřádáním“ tzv. ostinátního basu novými a novými „protihlasně“ melodickými figurami. Ostinátní bas (basso ostinato) je zvláštní forma tzv. basové linky; nejčastěji se jedná o melodickou figuru, která má několik málo taktů a která se mnohokrát po sobě opakuje i přesto, že ostatní hlasy se průběžně harmonicky mění.Fuga je polyfonní instrumentální hudební skladba (obvykle dvou až šestihlasá). Jejím základem je krátké hlavní téma, které je v úvodní části zopakováno postupně ve všech hlasech a dále je pak rozvíjeno pomocí technik tzv. kontrapunktu („protihlasů“).
Osmá symfonie F dur, op. 93 Ludwiga van Beethovena (1770 – 1827), která slavnostní koncert uzavírá, připomíná svou hravostí a humornou melodičností spíše „haydnovský svět". Je však nepochybné, že jde o mistrovské dílo představující sevřenou sumarizaci vývoje symfonické hudby do té doby. Skvělá kompoziční práce, pestrá rytmická stránka, nápaditá instrumentace – to vše graduje v originálně vystavěném Finále vyzařujícím duchovní sílu a originalitu svého tvůrce. Beethoven sám o této skladbě mluvil jako o své „malé symfonii v F". Začal na ní pracovat v létě 1812, v návaznosti na svou Sedmou symfonii A dur. Dokončil ji za pouhé čtyři měsíce, aniž by v ní byly znát stopy jeho tehdejších vážných životních problémů. Premiéra se uskutečnila 27. února 1814 v koncertním sále vídeňské Reduty (kde byla po prvé provedena též jeho Sedmá symfonie o dva měsíce dříve). Ač ve svých 41 letech byl Beethoven již téměř hluchý, nedal se při té premiéře odradit od osobního dirigování a výsledek prý podle toho také vypadal. Dobové informace uvádějí, že „orchestr do značné míry ignoroval jeho neobratná těžkopádná gesta a namísto nich se řídil vedoucím houslistou". Jeden z hudebních kritiků se vyjádřil, že „aplaus nebyl provázen takovým nadšením, jež odlišuje díla poskytující univerzální požitek; krátce řečeno – neudělalo to velký dojem". Skladatel byl tímto nepříznivým přijetím díla dotčen. Když se jej jeho žák Carl Czerny (1791 – 1857), známý rakouský koncertní pianista a pedagog, zeptal, „proč ta Osmá je méně oblíbená než Sedmá" (rozumí se symfonie), opáčil rázně: „protože Osmá je mnohem lepší". V tom smyslu se vyjádřil i George Bernard Shaw (1856 – 1950) ve svém postavení hudebního kritika ("vskutku, ve všech ohledech důvtipu a lehkosti je Osmá lepší než Sedmá"). A v této souvislosti jistě také stojí za pozornost, že Petr Iljič Čajkovskij (1840 – 1893), sám symfonický velikán, nazval čtvrtou větu Osmé „jedním z největších Beethovenových symfonických mistrovských kousků".
Zařazení této symfonie na závěr našeho jubilejního koncertu představuje mimoděk symbolický mezník a svým způsobem i charakteristický symbol našeho společného působení v rámci Komorního orchestru Akademie. Její svěží, radostná a energická hudba důstojně završuje naši dosavadní třicetiletou etapu a zároveň přirozeně podněcuje naše spontánní odhodlání v této společné činnosti pokračovat i nadále.