Koncert k 30. výročí založení

Slovo o programu.

 

Koncertem chceme připomenout a zároveň oslavit 30. výročí vzniku Komorního orchestru Akademie Praha (KOA), který byl založen v roce 1987 při tehdejší Československé akademii věd. Původně byl jen tělesem smyčcovým, postupně se však rozrostl až do menších rozměrů symfonických. Jeho repertoár byl zpočátku zaměřen převážně na českou klasickou hudbu 18. a 19. století, záhy však zahrnul i díla světové hudební literatury, a to i pozdějších období až do současnosti. Do konce roku 2003 stál v čele KOA jeho zakladatel a prvý dirigent Miroslav Bašta, od r. 2004 převzal taktovku Pavel Hryzák. Kromě nich s orchestrem příležitostně spolupracovala i řada hostujících dirigentů, např. Petr Budín, Peter Vrábel, Jaroslav Krátký, Lenka Charvátová, Lukáš Prchal, Karel Loula, Stanislav Mistr aj. Vedle vystupování na akcích Akademie věd České republiky KOA pravidelně koncertuje veřejně, mnohdy za spoluúčinkování významných profesionálních umělců a spřátelených pěveckých sborů. Jeho viditelnost na pražské neprofesionální symfonické scéně je zvýrazněna kreativní dramaturgií, z níž vychází i dnešní zajímavý program.

Úvodem zazní symfonická báseň Šárka ze Smetanova cyklu Má vlast. Její vznik byl inspirován známou českou pověstí Dívčí válka. K pochopení této dramatické a vášni-vé hudby stojí za pozornost autentický autorův komentář: „V této skladbě se nemíní krajina, nýbrž děj, bajka o dívce Šárce. Skladba počne líčením rozzuřené dívky, jež pomstu přísahá za nevěrnost milence celému mužskému pokolení. Zdáli je slyšet příchod Ctirada s jeho zbrojnoši, který táhne na pokoření a potrestání dívek. Už zdáli zaslechnou nářek (ač lstivý) přivázané dívky u stromu, při pohledu na ni obdivuje Ctirad krásu její – zahoří milostnými city pro ni, osvobodí ji, ona připraveným nápojem obveselí a opojí jak Ctirada, tak zbrojnoše až k spánku. – Na dané znamení lesním rohem, které v dálce ukryté dívky zodpoví, vyhrnou se tyto ku krvavému činu, hrůza všeobecného vraždění, vzteklost nasycené pomsty Šárky – toť konec skladby.“

Smetana dílo dokončil 20. února 1875, v těsné návaznosti na předchozí symfonické básně Vyšehrad a Vltava. Bylo to v jeho těžkém životním období, kdy pro úplné ohluchnutí – v pouhých padesáti letech – musel opustit funkci vedoucího operní scény pražského Prozatímního divadla a uchýlit se do ústraní, ačkoliv jeho duch byl stále velmi aktivní. Paradoxně tak však získal čas ke komponování, jež mj. vyústilo ve vel-kolepý cyklus šesti symfonických básní, který až nakonec pojmenoval „Má vlast“. Ra-dě města Prahy k tomu napsal: „Skladby tyto věnovati chci slavnému městu Praze..., poněvadž zde nabyl jsem hudebního vzdělání, zde dlouhá léta jsem veřejně účinkoval a zde stihla mne i nemoc pro hudebníka nejstrašnější…“

Dvořákův Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 531 je lyrickým skvostem světové koncertní literatury pro tento nástroj. Nezaměnitelně z ní vyčnívá, jednak díky skladatelovu charakteristickému hudebnímu „rukopisu“ s ryze českou inspirací, ale také pro svou neobvyklou formu. Úvodní věta je svéráznou kombinací sonátového a rondového principu, přičemž chybí jinak obvyklá orchestrální expozice základních témat. Po několikataktové introdukci hned nastupují sólové housle s hlavním tématem a jeho rozvíjením (v protikladu k tématu vedlejšímu) vytvářejí svěží, jakoby „improvizační“ kombinace; při formální volnosti to působí až jako fantazie. Po energickém vrcholu této věty nenásleduje jinak obvyklá repríza, ale rovnou se přechází do věty druhé, jejíž lyrická meditace je výrazným kontrastem k vzepjatému appassionatu věty úvodní. Třetí věta ve formě ronda je pak brilantní stylizací lidového tance (Furiant). Její hlavní téma synkopického rytmu, strhující energičnosti a živelného temperamentu je jedním z nejradostnějších Dvořákových hudebních projevů. Připomíná i některé z Mistrových světově proslulých Slovanských tanců, které vznikly nedlouho před zahájením jeho několikaleté práce na Houslovém koncertu 1).

_____________________________________
1) Antonín Dvořák (1841 – 1904) vytvořil základní verzi Houslového koncertu v létě roku 1879 na základě objednávky svého nakladatele Fritze Simrocka (1837 – 1901). Bylo to v období, kdy ve skladatelově kari-éře – z tvůrčích hledisek již dávno mimořádně bohaté, avšak do té doby po hmotné stránce ještě nezajiš-těné – dochází k téměř zázračnému obratu. Na osobní doporučení vlivného vídeňského skladatele Joha-nese Brahmse (1833 – 1897) začínají v hudebním nakladatelství Simrock v Berlíně vycházet Dvořákova díla, jež mají takový okamžitý úspěch, že se jejich autor stává takřka „přes noc“ slavným i dobře finančně zajištěným. – Interpretem světové premiéry Houslového koncertu měl podle původního projektu být jeden z tehdy nejvýznamnějších světových houslistů Joseph Joachim (1831 – 1907), zakladatel a ředitel Vyso-ké hudební školy v Berlíně. Titulní strana partitury v základní verzi nesla dedikaci „Velkému Mistru Jos. Joachimovi v nejhlubší úctě věnuje Ant. Dvořák.“ Joachim měl k této verzi řadu připomínek a vznesl též četné odborné technické rady k jejím úpravám. Po cca čtyřletých peripetiích se však nakonec k premi-érování neuvolil a koncert pravděpodobně ani nikdy veřejně neprovedl. Dvořák pro premiéru ale získal adekvátní a navíc velmi šťastnou náhradu. Tou byl mladý český virtuos František Ondříček (1857 – 1922), který už tehdy patřil k proslulým houslistům své doby a nastudování nového Dvořákova díla pojal přímo jako svou morální povinnost. Během září a začátkem října 1883 skladatele v jeho bytě v Žitné ulici pravidelně navštěvoval a pod jeho přímým vedením vybrušoval optimální interpretaci. Úspěšná premiéra koncertu, která byla zároveň zahájením Ondříčkova nového turné po Evropě, se odehrála 14. října 1883 v pražském Rudolfinu za spoluúčinkování orchestru Národního divadla pod taktovkou dirigenta Mořice An-gera (1844 – 1905). Tím však Ondříčkův zájem o toto dílo neskončil. Provedl je hned 2. prosince 1883 ve Vídni za řízení Hanse Richtera (1840 – 1916) a tamní mimořádný úspěch jej přiměl k zopakování ve Vídni ještě i 10. prosince téhož roku. Soustavně pak koncert uváděl po celém světě a zásadní měrou tak při-spěl k jeho uvedení do významných hudebních center. – O proniknutí skladby do všeobecného povědomí světové kulturní veřejnosti se velmi zasloužili i čeští houslisté Jan Kubelík (1880 – 1940) a Jaroslav Koci-an (1883 – 1950), později též David Oistrach (1908 – 1974) a zejména i Mistrův pravnuk Josef Suk (1929 – 2011), aj. V současnosti je Dvořákův Houslový koncert jedním ze základních repertoárových kamenů všech významných houslistů.

Passacaglia a fuga 2) c mol, BWV 582 je jednou z nejdůležitějších a nejznámějších, původně varhanních skladeb Johanna Sebastiana Bacha (1685 – 1750). Vznikla někdy mezi léty 1706 až 1713 (přesně to není známo) a dalším generacím se stala nedostižným vzorem (zejména pro passacaglie vznikající v 19. a 20. století). Prvá část (tj. vlastní passacaglia) je zkomponována v 3/4 taktu (typickém pro tuto hudební formu), přičemž základní téma (tzv. ostinato2)), sestávající z osmi taktů, je ve varhaním originále provedeno pouze v basových pedálech (bez doprovodu manuálů).
Nad ostinátním tématem passacaglie je vystavěno dvacet variací, o nichž německý skladatel Robert Schumann (1810 – 1856) prohlásil, že se „proplétají tak důmyslně, že nikdy nepřestanou být úžasné". Ty variace postupně gradují až do vyvrcholení ve variaci dvanácté, za níž následují tři variace tišší (krátké intermezzo) a pět dalších va-riací passacaglii uzavírá. Bez pauzy hned následuje dvojitá fuga, v níž prvá polovina passacagliového ostinata je použita jako první téma fugy a transformovaná druhá po-lovina ostinata jako druhé téma fugy. Na začátku fugy zaznívají obě témata současně, poté však nastupuje téma s kontramelodií; vše se harmonicky prolíná (i v modulacích do durových tónin Es a B) a nakonec kulminuje ve velkolepé kódě.
Toto významné varhanní dílo bylo pro své výjimečné kvality i popularitu mnohými skladateli zpracováno i pro jiné nástroje, především pro klavír i pro dva klavíry, skupi-na The Canadian Brass uvedla též zajímavou verzi pro žesťový kvintet. Z několika úprav pro orchestr vynikají zejména instrumentace Ottorino Respighiho (1879 –1936) a Leopolda Stokowského (1882 – 1977), z nichž na dnešním koncertě zazní ta prvá.

 _____________________________________
2) Passacaglia je skladba zpravidla (ne vždy) vážného charakteru a třídobého rytmu na bázi tzv. ostinátního basu. Obvykle jde o kontrapunktické variace, které vznikají „opřádáním“ tzv. ostinátního basu novými a novými „protihlasně“ melodickými figurami. Ostinátní bas (basso ostinato) je zvláštní forma tzv. basové linky; nejčastěji se jedná o melodickou figuru, která má několik málo taktů a která se mnohokrát po sobě opakuje i přesto, že ostatní hlasy se průběžně harmonicky mění.Fuga je polyfonní instrumentální hudební skladba (obvykle dvou až šestihlasá). Jejím základem je krátké hlavní téma, které je v úvodní části zopakováno postupně ve všech hlasech a dále je pak rozvíjeno pomocí technik tzv. kontrapunktu („protihlasů“).

Osmá symfonie F dur, op. 93 Ludwiga van Beethovena (1770 – 1827), která slavnostní koncert uzavírá, připomíná svou hravostí a humornou melodičností spíše „haydnovský svět". Je však nepochybné, že jde o mistrovské dílo představující sevřenou sumarizaci vývoje symfonické hudby do té doby. Skvělá kompoziční práce, pestrá rytmická stránka, nápaditá instrumentace – to vše graduje v originálně vystavěném Finále vyzařujícím duchovní sílu a originalitu svého tvůrce. Beethoven sám o této skladbě mluvil jako o své „malé symfonii v F". Začal na ní pracovat v létě 1812, v návaznosti na svou Sedmou symfonii A dur. Dokončil ji za pouhé čtyři měsíce, aniž by v ní byly znát stopy jeho tehdejších vážných životních problémů. Premiéra se uskutečnila 27. února 1814 v koncertním sále vídeňské Reduty (kde byla po prvé provedena též jeho Sedmá symfonie o dva měsíce dříve). Ač ve svých 41 letech byl Beethoven již téměř hluchý, nedal se při té premiéře odradit od osobního dirigování a výsledek prý podle toho také vypadal. Dobové informace uvádějí, že „orchestr do značné míry ignoroval jeho neobratná těžkopádná gesta a namísto nich se řídil vedoucím houslistou". Jeden z hudebních kritiků se vyjádřil, že „aplaus nebyl provázen takovým nadšením, jež odlišuje díla poskytující univerzální požitek; krátce řečeno – neudělalo to velký dojem". Skladatel byl tímto nepříznivým přijetím díla dotčen. Když se jej jeho žák Carl Czerny (1791 – 1857), známý rakouský koncertní pianista a pedagog, zeptal, „proč ta Osmá je méně oblíbená než Sedmá" (rozumí se symfonie), opáčil rázně: „protože Osmá je mnohem lepší". V tom smyslu se vyjádřil i George Bernard Shaw (1856 – 1950) ve svém postavení hudebního kritika ("vskutku, ve všech ohledech důvtipu a lehkosti je Osmá lepší než Sedmá"). A v této souvislosti jistě také stojí za pozornost, že Petr Iljič Čajkovskij (1840 – 1893), sám symfonický velikán, nazval čtvrtou větu Osmé „jedním z největších Beethovenových symfonických mistrovských kousků".

Zařazení této symfonie na závěr našeho jubilejního koncertu představuje mimoděk symbolický mezník a svým způsobem i charakteristický symbol našeho společného působení v rámci Komorního orchestru Akademie. Její svěží, radostná a energická hudba důstojně završuje naši dosavadní třicetiletou etapu a zároveň přirozeně podněcuje naše spontánní odhodlání v této společné činnosti pokračovat i nadále.