Kategorie: Tiskové zprávy, Koncerty Zveřejněno: 1. 3. 2019

Stabat Mater : Antonín Dvořák

15. 4. 2019 19:30 Kostel u Salvátora

Toto monumentální dílo mělo premiéru 23. prosince 1880 v Praze.Představuje titul, který získal světový význam v oblasti duchovní tvorby. Skladba je nepochybně výsledkem vlastního životního prožitku skladatele a zřejmě především proto je její obsah a umělecká cena naprosto výjimečná.

GOLGOTSKÉ REMINISCENCE

Dirigent: Pavel Hryzák

Spoluúčinkují:
Olga Vít Krumpholzová - soprán
Karolína Bubleová Berková - alt
Vladimír Doležal - tenor
Luděk Vele - bas

Spojené pěvecké sbory:
Chrámový sbor sv. Ducha - sbm. Karel Loula
Pěvecký sbor ČVUT - sbm. Jan Steyer
Dětský katedrální sbor - sbm. Miloslava Vítková

Vstupné: 200,- (klubové), 300,- (běžné)
vstupenky objednávejte na ticket@koapha.cz

Zbylé vstupenky v kostele U Salvátora jednu hodinu před zahájením
Koncert se koná za přispění hlavního města Prahy, Městské části Praha 1
a
podpory Akademie věd České republiky 

                       

 
Foto: Zdenek Lefan. Kostel je vytápěný - toalety k dispozici 


- Slovo o programu -

Dvořákovo oratorium pro pěvecký kvartet, smíšený sbor a orchestr Stabat Materop. 58, zkomponované na latinský text stejnojmenného středověkého hymnu o utrpení Panny Marie truchlící pod ukřižovaným Kristem[1]patří spolu s Bachovými, Händelovými a Haydnovými díly k vrcholům oratorní tvorby světové hudební historie.
Antonín Dvořák (1841 – 1904) kompozici na toto závažné téma započal v lednu roku 1876, původně pod opusovým číslem 28. Sám byl tehdy přibližně „v létech Kristových“ a také v přetrvávajícím zármutku nad úmrtím svého druhorozeného dítěte, děvčátka Josefky, která zemřela čtvrt roku předtím, pouhé dva dny po narození. Po čtyřech měsících však musel tuto práci přerušit kvůli jiným zakázkám k bezprostřednímu finančnímu zajištění rodiny. Pokračování na oratoriu pak více než rok odkládal. Na sklonku léta roku 1877 však mladou rodinu náhle a krátce po sobě postihly další dvě tragédie. 13. srpna se další dítě, teprve jedenáctimě-síční Růženka nešťastnou náhodou otrávila (fosforem ze zápalkových hlaviček) a o necelý měsíc později – právě v den Mistrových šestatřicátých narozenin – zemřel na neštovice též prvorozený, tehdy již tříletý syn Otík. Oba rodiče byli zdrceni; těžko si představit co horšího, než když člověk takto přijde o všechny své děti. V zoufalství pod tlakem oněch tragických událostí se Dvořák k práci na Stabat Mater spontánně vrátil. Rozpracované části však podstatně přetvořil a 13. listopadu 1877, tedy v rekordně krátké době, celou skladbu dokončil pod novým opusovým číslem 58.
Ačkoliv Antonín Dvořák byl již tehdy jako skladatel poměrně znám a měl i dosti početnou obec příznivců, premiéry se toto jeho velkolepé dílo dočkalo teprve po více než třech letech – 23. prosince 1880 v Praze. Bylo přijato vřele, stejně jako zanedlouho v Budapešti. Pronikavý úspěch přišel pak v roce 1883 v Anglii, kde bylo oratorium uvedeno v několika velkých městech, zejména též v prestižní londýnské koncertní síni Royal Albert Hall. Postupně se pak setkalo s příznivým přijetím i v četných dalších centrech tehdejšího hudebního dění, např. ve Vídni, Záhřebu, Mannheimu a za oceánem též v New Yorku a Pittsburghu.
Úspěch Stabat Mater v Anglii založil tradici soustavných, velmi vřelých a podnětných Dvořákových vztahů s anglickým hudebním prostředím. Podstatně též přispěl k jeho tamnímu vysokému renomé, jež si nikterak nezadalo s popularitou Händelovou, Haydnovou, Beethovenovou, Rossiniovou či von Weberovou. A byla to právě tato monumentální skladba, jíž – spolu se Symfonií č. 8 G dur, op. 88 – Mistr po létech, 15. června 1891 osobně dirigoval na zvláštním slavnostním kon-certě v Cambridge, který tamní prestižní univerzita uspořádala na jeho počest (namísto obvyklé disertační přednášky), když mu u příležitosti jeho padesátin udělila čestný doktorát hudby[2].
Skladba je nadčasovým uměleckým skvostem, který pro své absolutní melodické, harmonické a estetické hodnoty zaujímá nezastupitelné vrcholné postavení nejen v oboru tvorby duchovní, nýbrž v kontextu světové hudby vůbec. Její instrumentace je ve vztahu k závažnému náboženskému textu nezvykle pestrá a plastická, přičemž se ovšem i přes svou nenapodobitelnou vynalézavost nikterak nezpronevěřuje dobovému společenskému vkusu a celkově působí naprosto přirozeně.
Celkem dvacet třířádkových veršů středověké latinské textové předlohy[1] je ve Dvořákově hudebním ztvárnění rozloženo do deseti vět (čísel), v nichž jsou k orchestrálnímu základu v různých kombinacích zapojovány sólové party pěveckého kvartetu a smíšený sbor. Skladatel s původním veršováním zacházel dosti volně: dílčí slovní spojení různě upravoval podle svých hudebních představ (krátil, přeskupoval, opakoval ap.), přičemž občas ignoroval i délku a akcent latinských slov. Jako především instrumentální tvůrce přirozeně upřednostňoval zejména hudební složku vyznění, určitou roli však přitom asi hrála i prostá skutečnost, že jemnosti latiny mu nebyly právě nejbližší, jak sám s vlídným nadhledem přiznával[3].
Oratorium začíná tajemně působící oktávovou zvukomalbou v orchestru, z níž posléze počínají vystupovat široce klenuté, postupně se zvyšující melodické oblouky – jako by symbolizovaly narůstající vlny žalu nad utrpením Krista přibitého vysoko na kříži. Nástup sboru navozuje pocity odevzdaného souznění s Pannou Marií truchlící pod křížem, jejíž bolest a zoufalství jsou zvláště výrazně vyjádřeny pronikavým vstupem sólového tenoru. V dalších částech skladby jsou truchlivé hudební nálady postupně nahrazovány náladami pokorného smiřování s tragickým osudem na základě hluboké křesťanské víry ve vzkříšení a znovuzrození. Závěr díla důmyslnou kombinací všech instrumentálních i pěveckých prostředků mohutně kulminuje v poselství naděje „…ač tělo mrtvo, nechť duši je dána spása a sláva v ráji…“ a posléze vyústí do velebně zklidněného zakončení.
Názory na tuto mimořádnou Dvořákovu kompozici se většinou shodují v tom, že oproti dílům jiných autorů na totéž téma je jaksi plnější a citově působivější. Není divu: umělecké mistrovství, již samo o sobě zcela výjimečné, je tu totiž jedinečně umocněno autorovými vlastními autentickými bolestnými životním prožitky.

____________________________________
[1] Textovým podkladem oratoria je středověký latinský hymnus (óda) Stabat Mater. Za autora je pokládán katolický františkánský mnich a básník Jacopone da Todi (1228 -1306), absolvent práva na univerzitě v Bologni, původem ze vznešeného italského rodu Benedetti. Oratorních děl na tento text bylo za celou jeho již třičtvrtětisíciletou historii vytvořeno na stovky. Za-sloužili se o to např. Giovanni da Palestrina (1526 -1594), Orlando di Lasso (1532 -1594), Antonio Vivaldi (1678 -1741), Giovanni Battista Pergolesi (1710 -1736), Joseph Haydn (1732 -1809), Jakub Jan Ryba (1765 -1815), Gioacchino Rossini (1792 -1868), Franz Schubert (1797 -1828), Giuseppe Verdi (1813 -1901), Charles Gounod (1818 -1893), Francis Poulenc (1899 -1963), ze současných autorů pak např. Krzystof Penderecki (*1933), Hristo Tsanoff (*1947) aj.
[2] Své bezprostřední dojmy z událostí kolem doktorské promoce na univerzitě v Cambridge (1891) vylíčil Dvořák v dopise jednomu ze svých nejbližších přátel – Antonínu Rusovi, soudnímu radovi v Písku: „Včerejší den byl pro mne velice namáhavý, co živ jsem tolik muziky nezažil, ale jaká pomoc, muselo to být. Slávy bylo až hrůza a dnes o 12. hodině bude mi udělena masterem (děkanem) zdejší univerzity doktorská hodnost. Čarokrásné roucho dostal jsem od študentů a profesorů na památku a přivezu si to všechno do Čech. Zítra ve středu (17.6.1891) odjedu přes Prahu, a rovnou na Vysokou, kam se již velice těším.“ *)
[3] Svůj „realisticky vyrovnaný“ vztah k latině dal Mistr najevo, když o zážitcích z doktorské promoce na univerzitě v Cambridge (1891) vyprávěl svým žákům na konzervatoři: „Nikdy nezapomenu, jak mi bylo. Slávy až hrůza, samá ceremonie a samý doktor, všechny obličeje byly velmi vážné a zdálo se, že nikdo neumí mluvit jinak, než latinsky. Já těm řečem nerozuměl, nevěděl jsem, koho mám poslouchat a také ovšem, co povídá. Když jsem u každého z nich poznal, že mluví ke mně, byl jsem jako opařen a styděl jsem se, že neumím také latinsky. Dnes je mi to ovšem spíš k smíchu – myslím si, že zkomponovat symfonii nebo Stabat Mater je přece jen o něco víc, než umět latinsky.“ *)
_______________________________________
*) Citace uvedené výše v poznámkách [2] a [3] jsou převzaty z knihy Otakar Dvořák: Můj otec Antonín Dvořák, vydané r. 2005 jako rodinný dokument za podpory Krajského úřadu Středočeského kraje, Ministerstva kultury ČR, Města Příbrami a společnosti Metrostav Praha, a.s.

Autorem článku - Slovo o programu - je Ing.Jan Hrdlička,CSc.

Nejbližší koncerty

Všechny koncerty