Kategorie: Zveřejněno: 23. 3. 2022

Antonín Dvořák: Stabat Mater

Skladba měla premiéru 23. prosince 1880 v Praze.Představuje titul, který získal světový význam v oblasti duchovní tvorby. Skladba je nepochybně výsledkem vlastního životního prožitku skladatele a zřejmě především proto je její obsah a umělecká cena naprosto výjimečná.

Komorní orchestr Akademie Praha

Dirigent: Pavel Hryzák

Spoluúčinkují:

Miroslava Časarová - soprán
Vladimír Doležal - tenor
Karolína Bubleová Berková - alt
Lukáš Hynek - Krämer - bas

Spojené pěvecké sbory:

Chrámový sbor sv. Ducha - sbm. K. Loula
Pěvecký sbor ČVUT - sbm. Jan Steyer


Slovo o programu

Dvořákovo oratorium pro pěvecký kvartet, smíšený sbor a orchestr Stabat Mater, op. 58, zkomponované na latinský text stejnojmenného středověkého hymnu o utrpení Panny Marie truchlící pod ukřižovaným Kristem[1], patří spolu s Bachový-mi, Händelovými a Haydnovými díly k vrcholům oratorní tvorby světové hudební historie.

Antonín Dvořák (1841 – 1904) kompozici na toto závažné téma započal v lednu roku 1876, původně pod opusovým číslem 28. Sám byl tehdy přibližně „v létech Kristových“ a také v přetrvávajícím zármutku nad úmrtím svého druhorozeného dítěte, děvčátka Josefky, která zemřela čtvrt roku předtím, pouhé dva dny po narození. Po čtyřech měsících však musel tuto práci přerušit kvůli jiným zakázkám k bezprostřednímu finančnímu zajištění rodiny. Pokračování na oratoriu pak více než rok odkládal. Na sklonku léta roku 1877 však mladou rodinu náhle a krátce po sobě postihly další dvě tragédie. 13. srpna se další dítě, teprve jedenáctimě-síční Růženka nešťastnou náhodou otrávila (fosforem ze zápalkových hlaviček) a o necelý měsíc později – právě v den Mistrových šestatřicátých narozenin – zemřel na neštovice též prvorozený, tehdy již tříletý syn Otík. Oba rodiče byli zdrceni; těžko si představit co horšího, než když člověk takto přijde o všechny své děti. V zoufalství pod tlakem oněch tragických událostí se Dvořák k práci na Stabat Mater spontánně vrátil. Rozpracované části však podstatně přetvořil a 13. listopadu 1877, tedy v rekordně krátké době, celou skladbu dokončil pod novým opusovým číslem 58.
Ačkoliv Antonín Dvořák byl již tehdy jako skladatel poměrně znám a měl i dosti početnou obec příznivců, premiéry se toto jeho velkolepé dílo dočkalo teprve po více než třech letech – 23. prosince 1880 v Praze. Bylo přijato vřele, stejně jako zanedlouho v Budapešti. Pronikavý úspěch přišel pak v roce 1883 v Anglii, kde bylo oratorium uvedeno v několika velkých městech, zejména též v prestižní londýnské koncertní síni Royal Albert Hall. Postupně se pak setkalo s příznivým přijetím i v četných dalších centrech tehdejšího hudebního dění, např. ve Vídni, Záhřebu, Mannheimu a za oceánem též v New Yorku a Pittsburghu.
Úspěch Stabat Mater v Anglii založil tradici soustavných, velmi vřelých a podnět-ných Dvořákových vztahů s anglickým hudebním prostředím. Podstatně též při-spěl k jeho tamnímu vysokému renomé, jež si nikterak nezadalo s popularitou Händelovou, Haydnovou, Beethovenovou, Rossiniovou či von Weberovou. A byla to právě tato monumentální skladba, jíž – spolu se Symfonií č. . 8 G dur, op. 88 – Mistr po létech, 15. června 1891 osobně dirigoval na zvláštním slavnostním kon-certě v Cambridge, který tamní prestižní univerzita uspořádala na jeho počest (namísto obvyklé disertační přednášky), když mu u příležitosti jeho padesátin udělila čestný doktorát hudby[2].
Skladba je nadčasovým uměleckým skvostem, který pro své absolutní melodické, harmonické a estetické hodnoty zaujímá nezastupitelné vrcholné postavení nejen v oboru tvorby duchovní, nýbrž v kontextu světové hudby vůbec. Její instrumentace je ve vztahu k závažnému náboženskému textu nezvykle pestrá a plastická, přičemž se ovšem i přes svou nenapodobitelnou vynalézavost nikterak nezprone-věřuje dobovému společenskému vkusu a celkově působí naprosto přirozeně.
Celkem dvacet třířádkových veršů středověké latinské textové předlohy[1] je ve Dvořákově hudebním ztvárnění rozloženo do deseti vět (čísel), v nichž jsou k orchestrálnímu základu v různých kombinacích zapojovány sólové party pěveckého kvartetu a smíšený sbor. Skladatel s původním veršováním zacházel dosti volně: dílčí slovní spojení různě upravoval podle svých hudebních představ (krátil, přeskupoval, opakoval ap.), přičemž občas ignoroval i délku a akcent latinských slov. Jako především instrumentální tvůrce přirozeně upřednostňoval zejména hudební složku vyznění, určitou roli však přitom asi hrála i prostá skutečnost, že jemnosti latiny mu nebyly právě nejbližší, jak sám s vlídným nadhledem přiznával[3].
Oratorium začíná tajemně působící oktávovou zvukomalbou v orchestru, z níž posléze počínají vystupovat široce klenuté, postupně se zvyšující melodické oblouky – jako by symbolizovaly narůstající vlny žalu nad utrpením Krista přibitého vysoko na kříži. Nástup sboru navozuje pocity odevzdaného souznění s Pannou Marií truchlící pod křížem, jejíž bolest a zoufalství jsou zvláště výrazně vyjádřeny pronikavým vstupem sólového tenoru. V dalších částech skladby jsou truchlivé hudební nálady postupně nahrazovány náladami pokorného smiřování s tragickým osudem na základě hluboké křesťanské víry ve vzkříšení a znovuzrození. Závěr díla důmyslnou kombinací všech instrumentálních i pěveckých prostředků mohutně kulminuje v poselství naděje „…ač tělo mrtvo, nechť duši je dána spása a sláva v ráji…“ a posléze vyústí do velebně zklidněného zakončení.
Názory na tuto mimořádnou Dvořákovu kompozici se většinou shodují v tom, že oproti dílům jiných autorů na totéž téma je jaksi plnější a citově působivější. Není divu: umělecké mistrovství, již samo o sobě zcela výjimečné, je tu totiž jedinečně umocněno autorovými vlastními autentickými bolestnými životním prožitky.
____________________________________
[1] Textovým podkladem oratoria je středověký latinský hymnus (óda) Stabat Mater. Za autora je pokládán katolický františkánský mnich a básník Jacopone da Todi (1228 -1306), absolvent práva na univerzitě v Bologni, původem ze vznešeného italského rodu Benedetti. Oratorních děl na tento text bylo za celou jeho již třičtvrtětisíciletou historii vytvořeno na stovky. Za-sloužili se o to např. Giovanni da Palestrina (1526 -1594), Orlando di Lasso (1532 -1594), Antonio Vivaldi (1678 -1741), Giovanni Battista Pergolesi (1710 -1736), Joseph Haydn (1732 -1809), Jakub Jan Ryba (1765 -1815), Gioacchino Rossini (1792 -1868), Franz Schubert (1797 -1828), Giuseppe Verdi (1813 -1901), Charles Gounod (1818 -1893), Francis Poulenc (1899 -1963), ze současných autorů pak např. Krzystof Penderecki (*1933), Hristo Tsanoff (*1947) aj.
[2] Své bezprostřední dojmy z událostí kolem doktorské promoce na univerzitě v Cambridge (1891) vylíčil Dvořák v dopise jednomu ze svých nejbližších přátel – Antonínu Rusovi, soudnímu radovi v Písku: „Včerejší den byl pro mne velice namáhavý, co živ jsem tolik muziky nezažil, ale jaká pomoc, muselo to být. Slávy bylo až hrůza a dnes o 12. hodině bude mi udělena masterem (děkanem) zdejší univerzity doktorská hodnost. Čarokrásné roucho dostal jsem od študentů a profesorů na památku a přivezu si to všechno do Čech. Zítra ve středu (17.6.1891) odjedu přes Prahu, a rovnou na Vysokou, kam se již velice těším.“ *)
[3] Svůj „realisticky vyrovnaný“ vztah k latině dal Mistr najevo, když o zážitcích z doktorské promoce na univerzitě v Cambridge (1891) vyprávěl svým žákům na konzervatoři: „Nikdy nezapomenu, jak mi bylo. Slávy až hrůza, samá ceremonie a samý doktor, všechny obličeje byly velmi vážné a zdálo se, že nikdo neumí mluvit jinak, než latinsky. Já těm řečem nerozuměl, nevěděl jsem, koho mám poslouchat a také ovšem, co povídá. Když jsem u každého z nich poznal, že mluví ke mně, byl jsem jako opařen a styděl jsem se, že neumím také latinsky. Dnes je mi to ovšem spíš k smíchu – myslím si, že zkomponovat symfonii nebo Stabat Mater je přece jen o něco víc, než umět latinsky.“ *)
_______________________________________
*) Citace uvedené výše v poznámkách [2] a [3] jsou převzaty z knihy Otakar Dvořák: Můj otec Antonín Dvořák, vydané r. 2005 jako rodinný dokument za podpory Krajského úřadu Středočeského kraje, Ministerstva kultury ČR, Města Příbrami a společnosti Metrostav Praha, a.s.

Středověký latinský hymnus STABAT MATER ( překlad ).
 1.   Podle kříže Matka stála,
       plna bolu hořce lkala,
       když pněl v mukách její Syn.
   
       Duši žalem rozechvělou,
       hořem velkým naplněnou,
       zranil meč až do hlubin.

       Ó, jak smutna, usoužena
       byla žena vyvolená,
       Matka syna Božího.

       Ó, jak bledla,
       jak se chvěla Svatá Matka,
       když ho zřela v mukách kříže pnícího.

2.   Kdož by za svůj pláč se styděl,
       kdyby Krista Matku viděl
       takým hořem sklíčenou?

       Kdož by prostým zůstal bolu
       Krista Matku vida spolu
       s božským Synem ztrápenou?

       Pro hřích mnohý svého lidu
       vidí Krista snášet bídu,
       bičování, hanby žal.

       Vidí sladkou radost svoji,
       jak tu v smrti teskném boji
       ducha svého Otci vzdal.

3.   Matko Páně, lásky zdroji,
       nech, ať cítím bolest Tvoji,
       s Tebou nesu těžký žal.

4.   Dej, ať srdce láskou plane,
       Krista ctíti neustále
       milosti své by mně přál.

       Svaté rány těla jeho
       v mukách na kříž rozpjatého
       vtiskni mocně v duši mou.

5.   Nech, ať strasti Tvého Syna,
       jimiž smyta naše vina,
       sdílím s myslí upřímnou.

6.   Dej mi s Tebou zbožně lkáti,
       zmučeného litovati
       v žití každé hodině.

       S Tebou podle kříže dlíti,
       s Tebou v slzách sdružen býti,
       žádám sobě jediné.

7.   Panno nad vše panny slavná
       i v svém hoři přepůvabná,
       dej, bych s Tebou zbožně lkal.

8.    V duši své bych odevzdaně
       nesl smrt a muky Páně,
       rány jeho rozjímal.

       Zraněn mukou Syna tvého,
       ať jsem láskou kříže jeho,
       krví jeho opojen.

9.    Plameny mne nezachvátí,
       když Ty při mně budeš státi
       v posledního soudu den.

       Kéž jsem vždy ochráněn křížem,
       jak hradbou obklopen Kristem
       a podpírán milostí.

10. Až v hrob klesne schrána těla,
      dej, by duše vyjít směla
      v ráje slávu nadhvězdnou.

Nejbližší koncerty

Všechny koncerty